Rozhovor

Rozhovor s MUDr. Martinem Hálou, PhD., primářem Oddělení následné intenzívní péče

Na své práci mám nejraději vědomí, že moje práce nebyla zbytečná, že jsme někomu pomohli, aby se mohl vrátit mezi svoje nejbližší.

MUDr. Martin Hála nastoupil do Nemocnice sv. Zdislavy, a.s. v prosinci 2020 jako primář oddělení následné intenzivní péče.

Jaká byla Vaše profesní dráha, kde jste začínal?

Po promoci jsem nastoupil jako anesteziolog do malé brněnské chirurgické nemocnice Delta, která je dnes více známa pod jménem Surgal Clinic. Tehdy nebyla tak dobře vybavená jako dnes, neměla recepci a neměla v ní vodotrysk. Dělaly se tam však výkony, které poskytovaly zvídavému anesteziologovi dostatek prostoru k seberealizaci a které mu umožňovaly na vlastní kůži zažít všechny úžasné možnosti oboru. Nefrectomie, prostatectomie, resekce střeva a žaludku, lobectomie, torakoskopie, laparoskopie, to vše prováděné skupinou chirurgů, jejichž zručnost jsem si z velké části uvědomil až o mnoho roků později.

Co bylo dál?

Bylo jasné, že jednou narazím na hranice možností malé pooperační JIP a že jít na druhou atestaci odtud, by byla troufalost. Proto když jsem se dozvěděl, že na Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně (CKTCH) otevírají další sál a budou potřebovat anesteziologa, dal jsem o sobě vědět.

Na tak prestižním pracovišti probíhalo jistě náročné výběrové řízení…

Vůbec. Bylo všeobecně známo, že pracovní nasazení je v CKTCH enormní a přes všechny výhody, které toho pracoviště nabízelo, se tam nikdo nehrnul. V těch letech se operovalo za rok na třech sálech přes 1400 pacientů kardiochirurgických, do toho narůstající počty orgánových transplantací (srdce, játra, ledviny) a příslušných multiorgánových odběrů. Mě to naopak lákalo. Bylo to náročné, ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Dokonce ani když jsem ležel na chirurgické JIP s endoskopicky ošetřeným žaludečním vředem.

Proč jste si vybral pro své působení naši nemocnici?

Já jsem byl dlouhodobě v kontaktu s primářem anestezie, pro případ, že by potřeboval pokrýt nějaký sál nebo službu. Tak jsem se dozvěděl o NIP a při následujících jednáních jsme si s vedením nemocnice vyšli vstříc.

Změnila se nějak profese anesteziologického lékaře za dobu, po kterou v této oblasti působíte? Jak?

Během posledního čtvrtstoletí byly nahrazeny snad všechny léky používané anesteziology za „kratší“ a bezpečnější. Vyvinuly a vylepšily se pomůcky pro zajištění dýchacích cest, selektivní intubaci, regionální anestezii… Do reálné praxe se dostaly nové lékové skupiny (alfa2 agonisté, levosimendan). Dnes můžete měřit během operace kontinuálně srdeční výdej nebo saturaci mozkové tkáně kyslíkem. Stejně ale mají první a poslední slovo oko a ucho anesteziologa. Bez jeho zkušenosti a pozornosti zůstávají všechny technické vymoženosti na úrovni drahých hraček. Takže přes všechen fascinující pokrok se profese spíše nezměnila.

Věnoval jste se nějakému medicínskému problému hlouběji?

Ano, věnoval jsem se stavům pooperační zmatenosti u starších pacientů, dnes se tomu správně říká pooperační delirium. Už na mém prvním pracovišti bylo k dispozici hodně „materiálu“ – když jsem se ptal zkušenějších kolegů, kde se to bere, všichni mně ochotně odpovídali. Jenže každý jinak! Nezbylo, než abych si o tom něco přečetl….

Co máte na své práci nejraději?

Vědomí, že nebyla zbytečná, že se někomu pomohlo, že se mohl vrátit mezi svoje nejbližší….

Vzpomínáte si, čím jste chtěl být v dětství, než jste se rozhodl stát se lékařem?

Vzpomínám si, že jsem chtěl být konstruktérem lodí, pilotem letadla a hrát fotbal za Turín nebo Barcelonu. Postupně však v mém životě převládla realita, a myslím, že jsem si vybral dobře. Navíc – na veliké lodě se dodnes dokážu dívat dlouhé hodiny, v Boeingu 747 jsem letěl jako pasažér a pět let jsem trénoval fotbal v kategorii žáků v brněnské městské části Kohoutovice. Takže se mi vlastně splnilo všechno.

Jak Vy sám trávíte volný čas? Lze funkci primáře skloubit i s Vašimi koníčky?

Koníčky si žijí vlastním životem. Od roku 1989 jsem aktivně hrával futsal, tahle krásná etapa se však již přirozeně uzavřela. Sport tohoto typu nejde dělat věčně. S muzikou je to naštěstí jiné – snažím se stále hrát na klavír. Moje paní učitelka, která se doposud těší dobré kondici, sice říká, že po devadesátce už ty prsty taky neposlouchají jako dřív, u mě to zatím není tak hrozné. S kamarády si rád zahraji poctivé country – pro tyto příležitosti beru do rukou pětistrunné banjo. Žádná sláva to ale není, víc než hráč jsem pouhý majitel nástroje. Když je volného času víc, jedeme se ženou na Maltu – na tomto malém ostrově, o málo větším, než je Brno, máme stále co objevovat.

V období první koronavirové karantény jste začal psát blog „z nutnosti duševní sebeobrany“. Co Vás k tomu vedlo a jakým tématům se nejvíc věnujete?

První lockdown se důsledně dodržoval. Ochudil nás tak o velké množství drobných a „nedůležitých“ sociálních kontaktů, se kterými je člověk zvyklý rozebírat každodenní zprávy, drby, ale i vážné záležitosti. Najednou nebylo s kým, tak jsem si řekl, že Word snese všechno. Snažím se dodržovat zásadu, že když o něčem píšu, měl bych o tom vědět víc než většina čtenářů. Mnoho možností nemám – zdraví, zdravotnictví, zoufalá protivirová opatření a jejich „dodržování“.

Je nějaké poselství, které byste vzkázal čtenářům Vamedníku, kolegům nebo pacientům?

Není. Nenosím po kapsách moudra ani poselství. Ale protože dávám rozhovory maximálně jednou za deset let, rád využiji příležitosti, abych poděkoval kolegům, kteří mě nejvíc naučili a nejvíc ovlivnili: Míla Bílková, Hanka Sovová, Robert Wagner, Marie Šimková, Petr Adámek, Jirka Černošek. To je můj vzkaz.

Díky!